Brněnský okruh je svým tvarem a charakteristikou zcela odlišný od ostatních světových tratí. Všechny zatáčky jsou „podle kružítka". Další zajímavostí okruhu je, že je veden lesem a má značné převýšení. Jsou zde velmi důležité rychlé nájezdy do zatáček. Ty tvoří základ rychlého času na kolo. Také je tu velmi těžké najít optimální stopu, jelikož je trať oproti ostatním hodně široká. Kdo dovede skloubit dohromady tyto dvě věci, má vyhráno.

Do první zatáčky Františka Šťastného vjíždíme z levé strany. Je důležité být na vnitřku zatáčky ihned na jejím počátku. V jejím průběhu se na chvíli vzdálíme od obrubníků, tím si pěkně „narovnáme" výjezd, v němž je opět důležité být na vnitřku s co nejvíce narovnanou motorkou. Čím dříve budete mít motorku narovnanou, tím dříve a razantněji můžete přidávat, a tím větší rychlosti dosáhnete na následující rovince do kopce.

Přijíždíme na áčko. Nájezd zcela zprava. Na rozdíl od první zatáčky je tato levá mnohem kratší, tudíž je důležité zatočit co nejpozději. Tím si zatáčku narovnáme oproti brzkému zatočení a tolik nás nevynese. Ideální je zůstat na levé polovině tratě, abychom měli široký nájezd do následující pravé.

Následuje stadion. Nájezd do dvojité pravé není jednoduchý. Opět je důležité zatočit co nejpozději a poté projet dvojitou pravou jako jednu zatáčku. Po výjezdu z druhé pravé se držíme v polovině tratě. To je ideální. Nicméně pokud se to nezdaří, je menší chybou nechat se vynést zcela doleva, než to zalomit a následnou dlouhou levou si najíždět hodně zprava. Tohle je asi nejčastější chyba většiny amatérských jezdců. Zalomením výjezdu z pravé totiž ztratíte hrozně moc času a v následující levé vůbec nic nezískáte. Zatáčka je tak dlouhá, že i jezdec, který si ji vůbec nenajede, má dostatek času nachystat se na výjezd. Rozhodně tuto zatáčku nevykružujeme. Většina jezdců zde má tendenci projet zatáčku co nejrychleji a to je chyba. Klidně si zpomalte a nachystejte se, abyste byli na konci obrubníků pořád na vnitřku zatáčky, zde motorku narovnejte a plynule se nechte vynést k obrubníkům na krátké rovince na stadionu.

Následuje levá, z níž se nesmíme nechat příliš vynést, opět ideálně do půlky. Následující pravou opatrně s plynem, až na konci obrubníků motocykl narovnáme a plynule se blížíme k levým obrubníkům na výjezdu.

Nájezd do Schwantzovky by měl být trochu zpožděný. Zatáčka není tak dlouhá jako např. zatáčka Františka Šťastného. Tudíž pokud chceme trefit výjezd podobně, jako jsem popisoval předchozí zatáčky, nesmíme být u obrubníků příliš brzo. Bohatě stačí až v druhé půlce zatáčky.
Necháme se vynést až k obrubníkům a směřujeme motorku přímo k protilehlým pravým obrubníkům před nájezdem do „Farinky". Toto esíčko je opět velmi důležité. Rychlost v levé zatáčce obětujeme ve prospěch následující zatáčky. Tudíž pojedeme takovým tempem, aby nás levá vynesla maximálně 2-3 m od levé čáry. Poté je potřeba provést co nejrychlejší zatočení, abychom měli u obrubníků v pravé zatáčce skoro narovnanou. Tím opět můžeme bezpečně a rychle akcelerovat. Navíc následuje prudký kopec nahoru, takže je pro čas velmi důležité co nejdřív začít akcelerovat.
Blížíme se do esíčka-horizont. Toto esíčko se jede v podobném stylu jako esíčko na áčku. Pouze v pravé poslední zatáčce zůstaneme u vnitřních obrubníků trochu déle, přičemž zatáčíme tak, abychom na konci obrubníků měli motorku téměř narovnanou a nechali se plynule při plném plynu vynést až k levým obrubníkům.

Jsme v cíli. 2:03 na litru resp. 2:05 na šestce a ani to nebolelo :-).

Trať jsem projížděl v podobném duchu jak na šestce, tak na litru. Pouze brzdné body byly trochu jiné. Také je jasné, že u litru si můžete v zatáčce dovolit ztratit o něco více rychlosti než na šestistovce. Ale to platí všeobecně na všech tratích.